Tento text obsahuje kompilaci informací z různých zdrojů, uvedených na konci. O investování do podílových fondů se zajímám pouze několik měsíců a na svoji první investici se teprve chystám.
Jedná se o subjektivní sbírku informací, které mi přišly zajímavé a z mého pohledu důležité. Zkušenější investor by některé možná více zdůraznil, nebo například považoval další, nepoužité informace za důležitější a kladl důraz na trochu jiné oblasti. Proto spíše také doporučuji prostudovat si zdroje uvedené na konci textu.
Výsledný text je pouze kompilace textů z uvedených zdrojů, proto se může v některých částech zdát nekonzistentní. Pokud se k tomu přinutím, možná na výsledném formátu textu v budoucnu trochu více zapracuji.
Z čeho vybírat?
V současné době registruje Česká národní banka více než 1300 podílových fondů.
Pro vytvoření prvotní představy o nabídce fondů můžete využít databáze podílových fondů finančních portálů.
Druhým zdrojem informací jsou internetové stránky jednotlivých investičních společností. Zde najdete všechny potřebné informace k jednotlivým fondům. Důležité jsou dva dokumenty – informační list podílového fondu (tzv. factsheet) a dokument označovaný zkratkou KIID (Klíčové informace pro investory).
Informační list (factsheet) fondu je zpravidla dvoustránkový dokument, který obsahuje výčet nejdůležitějších parametrů fondu. Informační listy různých společností mají podobnou strukturu, což vám umožní rychle porovnat důležité parametry. V úvodu je uveden celý název fondu, typ fondu a jeho unikátní identifikační číslo (tzv. ISIN).
Úvodní popis investičního zaměření a strategie je obecnější, podrobnější informace o složení portfolia fondu naleznete v části věnované regionální a sektorové alokaci. Zde se například můžete dočíst, že americké akcietvoří polovinu portfolia, zbytek je zainvestován v evropských akciích a ve společnostech z rozvíjejících se zemí. Stejně tak můžete zjistit i váhy jednotlivých sektorů (bankovnictví, informační technologie, spotřební zboží apod).
Oproti factsheetu fondu jsou Klíčové informace pro investory více popisné, což ocení především začínající investoři. Dočtete se zde, jaké jsou cíle a investiční politika fondu, rizikovost fondu (včetně stručného vysvětlení jednotlivých rizik), poplatky a dosavadní výkonnost. Klíčové informace pro investory jsou ve své struktuře u jednotlivých společností shodné, můžete tedy pohodlně porovnávat vybrané fondy od různých investičních společností.
Z dalších údajů vybíráme ty, které jsou nejdůležitější. U každého fondu je dobré vědět, pro koho je určen a do jakých cenných papírů investuje. Popis investičního zaměření a strategie může vypadat například následovně: Fond je určen pro dynamické investory, kteří hledají příležitost vysokého zhodnocení a současně počítají s vyšším rizikem a delším investičním horizontem. Cílem fondu je investovat do diverzifikovaného globálního akciového portfolia…
Rizikovost fondů je hodnocena na škále 1 až 7. Čím vyšší hodnota, tím vyšší riziko i potenciální výnos. Celkový dosažený výnos sráží náklady na straně fondu i investora. O celkové nákladovosti na straně fondu vypovídá ukazatel TER. Pro drobné investory jsou důležité také informace o minimální výši počáteční a následných investic a výši vstupního poplatku.
Záleží na tom, jak jsou nastaveny investiční limity, což hodně napoví o míře podstupovaných rizik. Další položkou jsou potom náklady – informace o celkové nákladovosti (TER) jsou uvedené ve sdělení klíčových informací (KIID), abych si nevybral zbytečně drahý fond. A nakonec by mě měla zajímat historie fondu, především relativní, tedy jak investiční manažer dokázal překonávat trh (index, srovnávací benchmark), případně konkurenci.
Pokud jde o tradiční fondy, které provozují velké a zavedené finanční instituce, jsou v podstatě všechny stejné. Jeden může být zaměřen na bezpečnější aktiva, jiný může být o něco agresivnější. Jinými slovy, liší se jen ve velikosti beta koeficientu. Podstatné je, že drtivá většina fondů má betu pozitivní a tedy relativně silnou korelaci s trhem, který často kvůli poplatkům a podobně ani nejsou schopny překonat. Pokud tedy investujete prostřednictvím podílového fondu, je třeba si uvědomit, že se vezete s trhem na jedné lodi a nejste nijak chránění proti případným negativním šokům, které jsou do budoucna, vzhledem k nastavení měnové politiky a výšky zadlužení, stále více pravděpodobné.
Každopádně ještě důležitější než výběr konkrétního fondu je samotné nastavení investiční strategie, tedy zda investovat do akcií, dluhopisů nebo nemovitostí. Zda volit klasické kapitalizační třídy fondů reinvestující výnosy, nebo fondy, které vyplácí ze zisku dividendy. Případně jestli volit dluhopisový fond s vyšší nebo nižší průměrnou durací dluhopisů a tak dál.
Pokud jste začínající investor, nemá smysl lámat si hlavu s výběrem jednotlivých zemí, nechte to raději na manažerovi globálně diverzifikovaného fondu. Pokud ale chcete, můžete si portfolio sestavit podle toho, která ze společností je větším odborníkem na jednotlivé části světa – na americké akcie například U.S. Pioneer Fund, na evropské kupříkladu od BNP Paribas a ty exotické můžete nakupovat třeba od Franklin Templeton.
Škatulkovat je možné i podle odvětví = například akcie farmaceutických, potravinářských či ropných firem. Zavedená klasifikace používá celkem deset hlavních sektorů, ale samozřejmě se můžete setkat i se specializovanějšími fondy. Rada je opět stejná – pokud jste začátečník, raději na jednotlivé sektory příliš nesázejte.
| Investiční horizont | Typ investora | Investiční cíl | Vhodné typy fondů |
|---|---|---|---|
| min. 3 – 5 let | agresivní, schopný snášet riziko | dlouhodobé cíle | akciové, smíšené |
| min. 3 roky | dynamický | ochrana proti devalvaci | fondy investující do zahraničních měn a CP |
| 2 až 3 roky | umírněný | pravidelný příjem | dluhopisové fondy, fondy fondů |
| max. 2 roky | konzervativní | ochrana proti inflaci | dluhopisové, peněžního trhu |
Fondy peněžního trhu - Ukládáte-li peníze na dobu několika měsíců až jednoho roku, nejvhodnějším řešením jsou fondy peněžního trhu.
Zajištěné fondy – další extrémně úspěšný druh investic, zvláště na přepážkách bank. Ve skutečnosti ale někdy platí, že výměnou za „garanci“ vkladu obětujete podstatnou část výnosu.
Dluhopisový fond - měl by uvádět informace umožňující posoudit jeho výnosový potenciál a rizika. Tedy především výnos do splatnosti, duraci a rating držených dluhopisů. Výnos do splatnosti (anglicky yield to maturity) nemusí z mnoha důvodů odpovídat skutečně dosaženému výnosu, ale pro orientační představu postačí. Obvykle se uvádí v hrubém vyjádření, takže je potřeba ještě odečíst náklady.
Při investici na více než jeden rok je dobré část prostředků přesunout do fondů dluhopisových neboli obligačních.
I když dluhopisové fondy mohou vypadat ve srovnání s akciemi jako nudné, opak je pravdou. Dluhopisové trhy jsou stejně zajímavé a pestré jako ty akciové, a tomu odpovídá i šíře nabídky.
Krátkodobé fondy - nakupují, jak už název napovídá, dluhopisy se splatností zpravidla do 1,5 roku. Většinou jde o dluhopisy státu, bank a doplňkově dalších firem. Cílem je mírné zhodnocení při nízkém riziku – v době extrémně nízkých úrokových sazeb je to samozřejmě s tím zhodnocením komplikovanější, většina ultrakonzervativních fondů sotva drží krok se spořicími účty.
Firemní dluhopisy - V poslední době tak roste nabídka fondů zaměřených na firemní dluhopisy s měnovým zajištěním do české koruny. Firemní dluhopisy jsou rizikovější, a tedy potenciálně výnosnější. Tady pozor – kreditní riziko není automaticky odpověď na nízké výnosy. Pokud máte krátký horizont a nechcete riskovat, nezbude vám než se skřípěním zubů vydržet na spořicím účtu. Dlouhodobě jsou ale firemní dluhopisy poměrně zajímavá alternativa, ostatně některé firmy hospodaří lépe než leckterá státní kasa. Fondy s výraznějším podílem dluhopisů tzv. spekulativního stupně (high yield dluhopis, méně poeticky junk bonds) se ale svojí rizikovostí již blíží akciím.
Dluhopisy emerging markets - vlády exotických zemí musí platit exoticky vysoké úroky. Jde tak pochopitelně o lehce adrenalinovou záležitost.
Smíšené fondy - Do smíšených fondů je vhodné investovat zhruba na tři roky. V portfoliích těchto fondů jsou zastoupeny dluhopisy i akcie českých i zahraničních společností.
Jak už název napovídá, jsou smíchané z různých druhů aktiv – buď jde o klasické vyvážené portfolio, tedy 50:50 akcie a dluhopisy, nebo libovolný jiný poměr. Před takovou investicí není zcela od věci podívat se do měsíční zprávy fondu, abyste věděli, co vlastně kupujete. Může jít o dobré řešení pro menší investice nebo pro začínající investory, ale je fakt, že jistou nevýhodou smíšených fondů je jejich menší přehlednost. Pod tu jde také schovat vyšší poplatky – existuje například fond jisté banky, který má v portfoliu 90 % dluhopisů. Za správu si ovšem účtuje 2 % ročně, jako by byl čistě akciový.
Fondy fondů - Nově se v nabídce českých investičních společností objevují fondy fondů, které nabízí jednoduchý přístup na zahraniční akciové trhy. Fondy fondů mohou mít smíšenou, nebo čistě akciovou strategii
Akciové fondy - Nejdelší investiční horizont (obvykle čtyři až pět let) mají fondy akciové. V krátkém období může jejich kurs výrazně kolísat.
Ty se často vymezují podle geografického zaměření – buď jsou globální, nebo orientované na jednotlivé regiony a země. Běžně se používá také rozlišení na vyspělé trhy (kam patří zejména Spojené státy a Evropa) a rozvíjející se trhy, tzv. emerging markets. Sem patří země jako Čína a Brazílie.
Dividendové fondy - http://www.finez.cz/odborne-clanky/fondy/fondy-ktere-vyplaci-ze-zisku-dividendy/
Fondy životního cyklu - Zajímavou alternativou čistě akciové strategie pro konzervativnější investory může být fond životního cyklu, který s blížícím se koncem investičního horizontu snižuje svoji rizikovost. Této strategii budeme ještě věnovat samostatný článek, stejně tak nemovitostním fondům a dalším alternativám.
Jsou v Česku vcelku populární, jeden z důvodů je nepochybně jejich jednoduchost. Můžete se setkat se dvěma variantami – častější jsou programy životního cyklu, kde vám správce nakupuje nejdříve akciové fondy, poté ty konzervativní. Investiční horizont si zvolíte na smlouvě. Druhá alternativa je samostatný fond, který má cílové datum přímo v názvu.
Výběr - Kritérií pro výběr správného fondu je nespočet. Mohou to být:
- Finanční zázemí a dlouhodobá stabilita správce fondu
- Zkušenosti a schopnosti managementu fondu
- Informační otevřenost
- Image fondu, marketingová strategie
- Dodržování etických principů
- Historické zhodnocení fondu
- Poplatky
Diverzifikace - se nikdy nesmí řídit heslem čím víc, tím líp. Vždycky by měla probíhat s rozmyslem, aby se vám po čase nestalo, že vaše portfolio připomíná zoologickou zahradu plnou roztodivných exemplářů, ve kterých se už vůbec nevyznáte. Setkat se můžeme i s tím, že se investor snaží diverzifikovat tím, že nakupuje u více investičních společností. To ovšem nemusí být záruka diverzifikace, snadno se může stát, že se jeho investice začnou rizikově překrývat, takže místo rozpouštění rizika dojde k jeho zvýšení. „Určitě nedává smysl investovat u různých investičních společností do fondů, které mají identickou investiční strategii. Na druhou stranu investiční společnosti můžou vyznávat různé investiční styly.
Drobní investoři mají někdy sklon držet se hesla čím víc, tím líp. Variantou tohoto postupu je takzvaná naivní diverzifikace podle pravidla „1/n“. Je-li v nabídce patnáct fondů, takový investor dá do každého z nich patnáctinu portfolia. Bez ohledu na to, jestli je čtrnáct fondů dluhopisových a jeden akciový, nebo naopak. Tento sklon je poměrně dobře zdokumentovaný například na studiích klientů penzijních plánů v USA.
Rekord, se kterým se autor tohoto článku setkal v praxi, byl dvacet různých smíšených a zajištěných fondů u jednoho klienta.
Fondy jsou ale obvykle samy o sobě dobře diverzifikované, což je ostatně jejich posláním. Kupovat jich desítky najednou tudíž nemá smysl. V podstatě můžete pokrýt všechny myslitelné druhy investic a země světa a pořád se vejít do pěti až deseti fondů. V takovém portfoliu je pak snadné se vyznat.
Příklad – místo státních dluhopisů koupíte ty firemní, ty ovšem mají vyšší citlivost na pohyby akciových trhů, takže se vaše portfolio bude chovat jinak (bude kolísavější). To nemusí nutně být špatně, ale je potřeba s tím počítat.
Někdy se ovšem v jednom portfoliu sejdou investice, které jdou zcela proti sobě. Příklad – koupíte si strukturovaný fond postavený tak, že vydělá při stagnaci akciového indexu. Potom ale nemá smysl zároveň kupovat běžný akciový fond zaměřený na stejný index, protože oba scénáře zároveň se nemohou naplnit.
Jednorázově nebo pravidelně - Ten, kdo chce své peníze průběžně zhodnocovat v dlouhodobějším horizontu, se nejspíš přikloní k pravidelným investicím. Kromě toho, že člověka naučí odkládat spotřebu, spořit a dodržovat investiční strategie, je jejich výhodou především takzvané průměrování nákladů. „U jednorázových investic podléhá investorská veřejnost velmi často efektu minulých výnosů. Při pravidelné investici si zkrátka nastavíte trvalý příkaz a máte jistotu, že budete nakupovat, ať už budou trhy růst, nebo klesat. Tím, že investujete stále stejnou částku, nakupujete menší množství podílových listů při růstu cen a naopak za nižší ceny nakupujete vyšší počet. Díky tomuto efektu, který se také někdy označuje jako „diverzifikace v čase“, se při poklesu cen velmi rychle snižuje i průměrná nákupní cena, díky čemuž se po případné krizi na finančních trzích investor dostává velmi rychle do zisku.
Investor si musí uvědomit, že průměrování nákladů je nejsilnější na začátku investování, kdy je celková výše portfolia nízká, a jeho efekt v čase postupně slábne.
Pokud dosahují vaše investice například stovek tisíc korun, potom vás pravidelně investovaných tisíc korun měsíčně nezachrání. „Proto doporučujeme pro dlouhodobé pravidelné investice volit programy životního cyklu, které portfolio ke konci programu postupně zkonzervativňují,“ říká Siuda.
Struktura portfolia - alespoň deset největších akcií či dluhopisů a složení podle sektorů, regionů či měn
Fond, který má v portfoliu sto akcií, jež mají všechny zanedbatelnou váhu v portfoliu, je odsouzený k průměru. Takový fond nemá vzhledem k nákladům šanci dlouhodobě překonávat index.
Naopak fond s koncentrovaným portfoliem třiceti akcií, nebo fond, který má v deseti největších pozicích polovinu majetku, má daleko lepší vyhlídky být lepší než průměr, pokud tedy správce fondu bude mít "šťastnou ruku" při výběru. Také je dobré sledovat, jak hodně se liší největší pozice ve fondu od největších pozic v indexu.
Počet titulů - Ten napoví, jestli manažer věří svojí schopnosti vybrat nadprůměrné akcie a drží koncentrované portfolio (například třicet akcií), nebo spíše sleduje index.
"Já osobně sleduji také zveřejňované největší pozice ve fondu. Pakliže mezi nimi má fond 5 akcií, které bych si já nikdy nekoupil, je jasné, že takový fond u mě skončil. Když naopak má mezi největšími pozicemi hned dvě akcie, které mám ve svém vlastním akciovém portfoliu také, pak takový fond budu rád doporučovat svým klientům. Přiznávám ale, že to je velmi subjektivní hodnocení, které si může dovolit jen zkušený investor."
Platí u fondů, že na velikosti záleží? - Do jisté míry ano. Fond na americké akcie spravující jen padesát milionů korun by zřejmě nebyl příliš efektivní. Je vhodné volit spíše fondy, které jsou „vlajkovými loděmi“ správců a obhospodařují velký objem majetku. Konkrétně na platformě společnosti Conseq můžete volit kromě fondů Conseq i Aberdeen, BNP Paribas, Franklin Templeton a mnoho dalších těžkých vah investičního světa.
Jistým vodítkem může být i objem prostředků fondem spravovaný: fond s větším objemem je méně ohrožen případnými většími požadavky na zpětné odkupy, portfolio manažer nemusí dělat nevýhodné obchody jen za účelem zajištění dostatečné hotovosti.
Vybírejte fondy s jasnou investiční strategií - Pokud z měsíční zprávy vůbec nepochopíte, o co se fond snaží, nemusí to být vaše chyba.
projít historii, měsíční zprávy
Volte fondy s historií – minulá výkonnost skutečně nevypovídá o budoucí, ale pokud fond existuje deset let a spravuje velký objem majetku, je slušná pravděpodobnost, že zítra nezmění strategii nebo se nezavře.
Společnost Standard & Poor’s pravidelně vydává zevrubné hodnocení výkonnosti fondů v USA. Co z něj vyplývá? Z fondů, které byly v letech 2003–2008 v první čtvrtině pořadí, jich tam v letech 2008–2013 zbyla necelá čtvrtina. Tedy zhruba tolik, kolik odpovídá náhodnému pořadí. To vcelku potvrzuje závěr, že vybírat si podle výkonnosti za posledních pár let nemá valný smysl.
Určitá vypovídací hodnota historie se ale potvrdila – u fondů, které byly v poslední čtvrtině pořadí, byla v dalším období vyšší pravděpodobnost, že budou uzavřeny (respektive sloučeny s jiným fondem).
Je dobré se podívat na historii. Platí sice zlaté pravidlo, že výnosy v minulosti negarantují výnosy budoucí, ale přesto je dobré se podívat, jak se fond choval v dobách, kdy se kapitálovému trhu v daném sektoru příliš nedařilo, a podívat se, jak portfolio manažer takové období ustál s ohledem na konkurenční fondy – samozřejmě je třeba porovnávat porovnatelné, tedy fondy, které mají podle statutů obdobné investiční strategie.
Překoná-li fond, nejlépe opakovaně, burzovní index, jedná se o skvělý fond, přesněji řečeno o skvělého manažera fondu.
V první řadě bych se zajímal o to, kdo fond spravuje, jak dlouho na trhu působí a tak dále.
Je velice obtížné, ne-li nemožné, detekovat, zda fond zaznamenává nadstandardní výnosy „náhodou“ nebo prozíravým investováním. Toto dilema ale musí klient řešit vlastně pouze v případě investice prostřednictvím výnosově orientovaného fondu. V případě investice prostřednictvím růstově orientovaného fondu (kterých je v Česku většina) totiž, jak odhaluje aktuální rozsáhlý výzkum, dosahují portfolioví manažeři nadstandardních výnosů výlučně na základě štěstí.
Srovnávání historické výkonnosti fondů na jednoletém nebo tříletém horizontu velký smysl nemá. Na pětiletém a zejména desetiletém horizontu již můžeme něco o managementu fondu říci, nicméně vždy je nutné zkoumat výkonnost fondu více do hloubky. Představme si fond, který na pětiletém horizontu svou výkonností zaostává za konkurenčními fondy. Podílníci tohoto fondu budou mít silnou tendenci jej prodat. Takový krok může být ovšem chybný, nižší výkonnost může být daná specifickou investiční strategií. Manažer fondu může například uplatňovat striktně hodnotový přístup, kdy na trhu nakupuje akcie aktuálně neoblíbených, a tudíž podhodnocených společností. Trhu může trvat poměrně dlouho, než objeví „férovou“ hodnotu takových společností. Investoři tak mohou prodejem fondu přijít o velmi zajímavé zisky v budoucnosti. Proto je vždy důležité studovat historickou výkonnost víc do detailu a ptát se, proč fond zaostal. Dobrým zdrojem informací může být například výroční zpráva fondu, která obsahuje komentáře manažerů.
Překoná-li fond, nejlépe opakovaně, burzovní index, jedná se o skvělý fond, přesněji řečeno o skvělého manažera fondu.
Podstatná je v každém případě historická výkonnost fondu, řadím ji však až na třetí místo, protože důležitější je potenciál fondu vyplývající z přístupu ke správě a ze složení portfolia. Pokud podílový fond pět let po sobě v každém roce překonal index a veškerou konkurenci, má automaticky mou důvěru. Takových ale obecně moc nenajdete. Zpravidla se jeden rok více zadaří jednomu fondu a druhý rok jinému. Pokud se ale během posledních let vícekrát podaří jednomu fondu porazit veškerou konkurenci, získává pochopitelně pár plusových bodů do hodnocení.
K posouzení dosavadní úspěšnosti fondu můžete přihlédnout k historické výkonnosti. Pokud manažer fondu zveřejňuje konkrétní index, jehož výkonnost se snaží dlouhodobě překonávat, můžete porovnat historickou výkonnost s tímto indexem (benchmarkem). K posouzení rizikovosti fondu můžete přihlédnout i k historické volatilitě.
Většina drobných investorů si vybírá podílový fond podle historické výkonnosti. Vyberou si fond, který v minulém roce vynesl nejvíce a vstoupí do tohoto fondu. Bohužel minulé výnosy nezaručují výnosy budoucí a je velmi pravděpodobné (ověřeno historií), že nejvýnosnější fondy se následující rok stávají fondy podprůměrnými.
Měnové riziko - konzervativnější fondy spíše v CZK, rizikovější v EUR, USD.
pokud chcete fond zajištěný do koruny (nebo eura, utrácíte-li v euru), zkontrolujte si, jestli je fond skutečně měnově zajištěný, nebo jen denominovaný.
„Jde o riziko změny hodnoty investice, pokud je cenný papír denominován v cizí měně. Například pokud jste měli akcie evropských firem a někdo oslabil korunu o deset procent, tak všechna eurová aktiva zůstala sice v euru na stejné hodnotě, ale při přepočtu na české koruny jste deset procent vydělali. Stejně to samozřejmě platí i naopak. Pokud tedy nechcete být vystaveni riziku kolísání měnového kurzu, můžete se proti pohybům měn zajistit takzvaným hedgingem. Banky nabízejí jednoduché nástroje na odstranění měnového rizika, jako jsou například měnové forwardy. Principem je prodej cizí měny s odloženou splatností, tedy druhou měnu prodáte ihned, ale zaplatíte s ní, až prodáte i své cizoměnové investice,“ názorně vysvětluje Martin Mašát. Avšak podle Petra Fejtka už není měnové riziko tak velký strašák, jako bývalo v časech rychlého posilování koruny.
Měnové riziko se týká investic v cizích měnách a spočívá v možnosti nevýhodné změny kurzu vůči měně, v níž investor investuje. Vyhnout se mu lze 100% hedgingem, což je v podstatě termínovaný prodej cizí měny, uzavřený v okamžiku jejího nákupu.
Nákladovost - Kromě jmenovaných poplatků existují další, naštěstí už menší náklady, konkrétně odměna depozitáři a auditorovi, kteří plní důležitou roli při dohledu nad hospodařením fondu. To vás bude stát maximálně nízké desetiny procenta ročně.
Všechny náklady dohromady pak udává takzvaný ukazatel celkové nákladovosti neboli TER, z anglického total expense ratio.
Snadno jej zjistíte ze Sdělení klíčových informací fondu. V českém překladu příslušné evropské směrnice je ovšem chyba, takže v dokumentu najdete položku označenou jako „poplatek za správu“. Nenechte se zmást, je to ukazatel celkové nákladovosti. Případné poplatky za výkonnost se ovšem uvádějí zvlášť.
Dávejte si pozor spíše na výjimečné případy, kdy jsou náklady vyšší o jednotky procent ročně – např. v poslední době se na českém trhu objevily fondy s nákladovostí ke čtyřem procentům ročně. Nejčastěji jsou takové fondy prodávány jako „exkluzivní“ nebo „bez skrytých poplatků“ – takovéto „mimořádně výhodné“ nabídky by okamžitě měly upoutat vaši pozornost a měli byste si nechat předložit oficiální dokumenty fondu a ty si prostudovat.
Mimochodem, celková nákladovost fondu nevypovídá o jeho celkové nákladovosti. Zní to absurdně, ale je to tak. Do TERu se totiž nepočítají například transakční náklady na obchody s akciemi. Mezi akciovými fondy je proto vhodnější volit takové, které jsou relativně „konzervativní“ a neobchodují příliš často. V praxi se ukazuje, že fondy s vysokou obrátkovostí portfolia mají často i horší výkonnost.
Velmi užitečným ukazatelem nákladovosti fondu je potom tzv. ukazatel celkové nákladovosti, zkráceně TER (total expense ratio). TER uvádí pravidelné náklady, které jsou hrazeny z majetku fondu. Jeho výši lze dnes snadno nalézt v dokumentu Klíčové informace pro investory, který musí podílové fondy od roku 2011 podle zákona zveřejňovat.
Zde ovšem narazíme na jeden malý háček. Ukazatel celkové nákladovosti neukazuje celkovou nákladovost. Nezahrnuje totiž transakční náklady související s investiční aktivitou manažera fondu. Manažer fondu v průběhu roku některé cenné papíry (například akcie) prodá a jiné nakoupí. S tím jsou vždy spojeny poplatky, které musí fond uhradit za uskutečněné transakce. Tyto nepřímé náklady sice nejsou zahrnuty do TERu, nicméně samozřejmě snižují výnosy investorů. Špatnou zprávou je, že výše nepřímých nákladů může nezřídka soupeřit s přímými náklady, které zveřejněny jsou. Dobrou zprávou je, že výši transakčních nákladů lze zhruba odhadnout z hodnoty tzv. míry obratu portfolia (portfolio turnover rate). Tento ukazatel nalezneme v dokumentu „Sdělení dodatečných informací“ (Statement of Additional Information), popřípadě na stránkách výzkumné agentury Morningstar.
Jestliže se hodnota ukazatele pohybuje v řádu několika málo desítek procent, potom budou transakční náklady nízké. Hodnota kolem 150 % nicméně bude znamenat, že manažer drží svou typickou akcii pouhých několik měsíců. V tomto případě budou poplatky za obchodování naleptávat výnosy investorů jako žíravina. Bohužel, soudě podle výše míry obratu portfolia u typického fondu, je mezi manažery příliš mnoho střelců.
Takřka až v poslední řadě porovnávejte nákladovost jednotlivých srovnávaných fondů měřenou pomocí ukazatele TER (total expense ratio). Při hodnocení historické výkonnosti už kalkulujete s čistými výnosy, neboť podílové fondy zveřejňují čistou hodnotu podílových listů, stejně tak výnosy zveřejňují již po odečtení všech nákladů včetně poplatku za správu. Jestliže tedy jeden fond přinesl vyšší čisté zhodnocení, není už podstatné, že má třeba vyšší náklady než ostatní fondy. Pouze v případě nerozhodnosti mezi fondy, které mají aktivní přístup ke správě, dobré složení portfolia a srovnatelnou historickou výkonnost, dejte přednost fondu s nižší roční nákladovostí.
Poplatky - S investicemi jsou spojeny dva základní druhy poplatků – vstupní a manažerský. Manažerský poplatek se počítá průběžně po celou dobu investice vždy z aktuální hodnoty portfolia – mezi jednorázovou či pravidelnou investicí tak v tomto případě není žádný rozdíl. Jiné už je to ale u vstupního poplatku, který by měl hradit počáteční náklady, tedy především distribuci, zpracování smlouvy, nastavení investičního programu a tak dále. „U jednorázové investice se tento poplatek počítá procentem z investované částky, například za investici sta tisíc korun do akciového fondu zaplatíte pět procent, tedy pět tisíc korun.
Jen pozor, aby se vám někdo nepokusil prodat „výhodnou“ nabídku, při které si zaplatíte poplatek na začátku z cílové částky a potom stejně ještě poplatek z každého vkladu.
Tu a tam se můžete setkat s výstupním poplatkem. V takovém případě neplatíte na začátku, ale pokud podílové listy předčasně odprodáte. Například tři procenta v prvním roce a pak za každý rok méně až do nuly. Vstupní a výstupní poplatek se nevybírají zároveň! Nelegální to ale není, takže i taková lahůdka na našem trhu byla.
Dluhopisové fondy by se měly držet do jednoho procenta. Dnes, když jsou úrokové sazby rekordně nízko, nemá smysl kupovat dluhopisový fond, který má výnos do splatnosti jedno procento a poplatek jeden a půl nebo dokonce dvě procenta (i takový na českém trhu existuje).
O zisk bych se chtěl dělit jen při zachování reciprocity v případě ztráty. A určitě s patřičnou historií investiční společnosti, která fond spravuje.
Ideální pak je, když se odměna správce fondu odvíjí od výsledků fondu, když si fond strhává co nejnižší fixní manažerský poplatek a místo toho si bere výkonnostní odměnu.
Velikost poplatků při koupi, prodeji a obhospodařování podílového fondu. Toto je kritérium, které lze objektivně posoudit a má zásadní vliv na dlouhodobou výnosnost podílového fondu a zhodnocení vložených prostředků podílníka. Čím míň zaplatíme na těchto poplatcích, tím více nám zůstane.
Odpovědný investor musí hledat takový fond, kde je minimální výše vstupních poplatků a poplatků za obhospodařování. Nejlépe, aby poplatek za obhospodařování byl stanoven z výnosů, který fond docílí.
Je velmi těžké najít toho nejlepšího portfolio manažera, který zhodnotí nejlépe vložené prostředky. Proto výběr takového fondu, kde jsou poplatky minimální, je nejlepší volbou pro odpovědného dlouhodobého investora.
dát si pozor na velikost manažerského poplatku = možný problém spíše u smíšených fondů = např. pokud mají větší část portfolia v dluhopisech a manažerský poplatek 4 procenta, moc z toho celkově asi nebude
vstupní a manažerský poplatek = u pravidelného investování z cílové částky
Poplatky pravidelné investování - U pravidelných investic se vstupní poplatek aplikuje podobně jako u jiných produktů odvozením od cílové částky. Například pokud chci investovat do akciového fondu tisíc korun měsíčně po dobu dvaceti let, zaplatím vstupní poplatek z cílové částky 240 000 korun při sazbě 3,5 procenta, tedy celkově 8400 korun. Poplatek může investor uhradit zvlášť, případně se strhává z prvních pravidelných vkladů. Například z každé tisícikoruny měsíčně se 250 korun investuje a 750 korun strhne na vstupní poplatek“
Portfolio manažer - A jak investor pozná, jestli se jeho manažer nemění v ovci? Užitečným ukazatelem je „R-squared“, což je statistické měřítko toho, do jaké míry manažer složením portfolia sleduje trh. Jestliže se blíží stu procent, potom se manažer od indexu téměř neodchyluje. Hodnota pod devadesát procent znamená, že portfolio se od trhu již značně liší, šance na vyšší výkonnost jsou proto větší.
Schopnosti portfolio manažera vybrat tu správnou investici/investiční strategii je rozhodujícím kritériem, pro dlouhodobou výnosnost portfolia. Bohužel se velmi často stává, že portfolio manažeři jsou vystřídáni. Buď z důvodu dosahovaných špatných výsledků, nebo z důvodu velmi dobrých výsledků a odchodu k jinému, obvykle většímu fondu. Změnou portfolio manažera dochází ke změně struktury portfolia a tím velmi pravděpodobně i výnosnosti fondu. Dále jsou portfolio manažeři často svázáni s benchmarky, od kterých se vyvíjí jejich odměny, proto kopírují tyto bechmarky ve skladbě obhospodařovaných fondů a stávají se průměrnými.
Důvěryhodnost správce, který fond na trh přináší, informační otevřenost a dodržování etických principů je velmi důležité kritérium. V současné době, kdy je kolektivní investování pro drobné klienty regulováno ČNB, však ztrácí toto kritérium na významu, protože všechny subjekty kolektivního investování musí dodržovat určitá pravidla a plnit kritéria, která jsou ve prospěch a pro ochranu investora.
Je tedy patrné, že osoba portfolio manažera je skutečně určující z hlediska očekávané výnosnosti fondu pouze u jedné podmnožiny fondů, u těch výnosových. Zůstávají tedy náklady – ty jsou určující v případě všech podílových fondů. U růstových fondů je „ternem“ nalezení takového fondu, který bude co nejlevněji kopírovat výkonnost celého trhu (protože portfolio manažeři nejsou s to systematicky překonávat trh), kdežto u těch výnosových je „ternem“ nalezení fondu, jehož manažer „umí“ (překonávat trh) a který je zároveň relativně levný. Hledáme tedy nejlepší poměr cena/výkon (um). Vstupní poplatky přitom nejsou tak podstatné jako poplatky manažerské a užitečným ukazatelem nákladovosti fondu je takzvaná celková nákladovost (TER – total expense ratio), a to zvláště ještě při zohlednění transakčních nákladů.
Zdroje: